Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. 7. 2012

ROVNÉ ŠANCE

 

Poznámka autorky: Napsáno pro úžasnou Delphipsmith pro LM/HG výměnu fanfiction na LJ. Což je ironické, protože ona je moje beta. ;) Děkuji Toblass a Unseen1969 za jejich šílené betovací schopnosti! Zadání: Několik let po událostech HP7 je Lucius propuštěn z Azkabanu a potřebuje práci. Nikdo ale nezaměstná bývalého vězně. Hermiona má svůj podnik, který se specializuje na zaměstnávání bývalých domácích skřítků a bývalých vězňů (ano, je tu určitá paralela!), takže Lucia pošlou za ní. Jakou práci pro něj najde? Bude se mu líbit nebo ji bude nesnášet? Sblíží je to nebo se Luciova nechuť vůči humusákům prohloubí? Prohlášení: Není to moje, nikdy nebylo. Jen jsem si to vysnila.


Lucius Malfoy se považoval za trpělivého kouzelníka.

Konec konců, přežil tři uvěznění v Azkabanu, což nikdo jiný nemohl o sobě tvrdit. Jistě, první pobyt – několik dní v docela útulné cele během jeho výslechu po prvním pádu Pána zla – se možná nedá až tak počítat, ale dokonce i několik hodin v Azkabanu stačilo na to, aby se otestovala příčetnost těch nejsilnějších mužů. Proto si ho přidal do seznamu svých odpykaných trestů. S pochybnou pýchou mohl říct, že přežil plavbu po rozbouřeném moři s nedotčenou myslí. Přisuzoval své dříve zmíněné trpělivosti, že si dokázal udržet své mentální schopnosti, dokonce i když byl „uvězněný“ ve svém domě během těch temných časů, než Voldemort definitivně padl.

Ale situace, v níž byl teď, byla tvrdou zkouškou jeho trpělivosti.

„Je vážený kouzelník, lord Lucius Abraxas Malfoy, hrabě z Worchesteru, vikomt z Vichy, velkovévoda lucemburský, baron z Travinu a ctihodný velmistr Sjednocené hlavní lóže Anglie1) připraven k přijetí?“

Lucius protočil oči. Nechte to na domácím skřítkovi bez pána, a uvítá vás všemi vašimi tituly, ať už zděděnými nebo jinak získanými. „To je důvod, proč jsem sem přišel, že?“

Snad se ten samorostlý, nevrlý, nemocný hlodavec s ušima jako netopýr na něj neušklíbl? Lucius zdvihl obočí a zíral na toho prostého tvora ve snaze ho zastrašit. Bez úspěchu. Kam ten svět spěje, když už ani Malfoy nedokáže smazat úšklebek z tváře domácího skřítka?

„Hodláte tam sedět celý den a posílat si s Grimly vzdušné pusinky?“ ozval se z druhé strany chodby známý hlas.

„Nikomu neposílám pusinky, a už vůbec ne služebníkům,“ urazil se Lucius. „To byste měla vědět, slečno Grangerová.“ Prošel kolem ní s úsměškem na rtech a posadil se na nepohodlnou židli před jejím přeplněným pracovním stolem.

„Pokud si dobře vzpomínám, líbal jste Voldemortův zadek poměrně pravidelně, takže jsem předpokládala, že jste jen oprášil svoje staré zvyklosti,“ odvětila Hermiona a posadila se za stůl. „A Grimly není sluha. Je to osvobozený domácí skřítek, mnou vyškolený, a dostává výplatu.“

Lucius, který si byl vědom toho, že potřebuje využít služeb Grangerové (byl to jediný způsob, jak si vydělat peníze, než ministerstvo za tři měsíce uvolní jeho majetek), si přehodil nohu přes nohu a počítal do deseti předtím, než jí odpověděl. „Řekněte mi, slečno Grangerová, jak byste se vy zachovala v mé situaci, hmm? Představte si to, Temný pán vás svou přítomností obšťastňuje u jídelního stolu každé ráno i večer. Neustále jste si vědoma toho, že kdykoliv, i v té nejnepravděpodobnější situaci, například když budete žvýkat své jídlo způsobem, který se mu nebude zamlouvat, může ukončit váš život v záplavě zeleného světla. Nebo ještě hůře, pošle na onen svět vašeho milovaného příbuzného přímo před vašima očima. Takže ano, líbal jsem zadek toho mizery tak dlouho, dokud to udrželo mě a mou rodinu naživu.“

Grangerová se na něj cynicky podívala. „Už jste skončil?“ Když mlčel, pokračovala: „Nemylte se, nemám s vámi žádný soucit, Lucie. Sám jste si jako mladý muž vybral cestu. Naneštěstí jste se nepoučil z vlastních chyb a stáhl s sebou i Draca. Zkoušela jsem to pětkrát, než jsem pro něj našla vhodnou práci, kvůli tomu, co vytrpěl díky Voldemortovi. Měl byste být pyšný na to, jaké dělá pokroky, navzdory vašemu pochybnému rodičovství.“

Jak se ta humusáčka opovažuje! Neměl žádnou jinou volbu! Nebyl jediný, kdo byl zapojený do té frašky zvané Dracova výchova. Narcisa ho moc rozmazlovala. Ano, to bylo jádro problému. Příliš mnoho rozmazlování ze strany matky z něj udělalo slabocha. „Slyšel jsem, že slintá blahem nad mudlorozenými. Ano, jsem na něj tak pyšný.“

V jejích očích zaplál hněv a Lucius pochopil, proč během války naháněla hrůzu. Potom se ale k jeho zmatení uklidnila. „Vy opravdu nevíte, co Draco dělá, že?“

„Jak bych mohl?“ vysmíval se Lucius. „Jeho matka se se mnou rozvedla, když jsem byl ve vězení a nedovolila mi ho navštívit poté, co mě propustili. Bylo na ně umístěno zadržovací kouzlo, napojené na mou osobu. Pokud se pokusím k nim přiblížit na méně než třista metrů, pošlou mě zpět do vazby. Nemám o nich žádné zprávy kromě těch, které zveřejní Denní věštec.“

Výraz v jejích očí změkl. „Draco je neocenitelný v jedné malé mudlovské nemocnici pro děti. Pracuje s oběťmi domácího násilí a sexuálního zneužívání. Většina dětí se bojí vlastního stínu, než přijdou do nemocnice, ale byl byste ohromený, jaký obrovský pokrok díky němu udělají za poměrně krátký čas.“ Krátce se zasmála. „Asi šest měsíců po tom, co začal pracovat s dětmi v nemocnici, jsem mu nabídla místo v kouzelnické firmě, ale nechtěl o tom ani slyšet. Říkal, že se mu tam líbí, že je tam klid.“

„Aha,“ těžce polkl Lucius. „Předpokládám, že mu trochu klidu nemohu upírat.“

Hermiona se ušklíbla. „To je od vás velmi velkorysé, Lucie. Tak se podívejme, co mohu udělat pro vás.“ Otočila se ke svému počítači a začala něco vyťukávat do klávesnice. Kousala si při tom spodní ret. Lucius měl až nezdravé nutkání jí říct, aby přestala mořit ten kousek masa. „Hmm. Máte rád zvířata?“

Lucius zamrkal. „To záleží na tom, jaká.“

„Nekouzelné druhy. Kočky, psy, ptáky, plazy.“

„Jsou všechna místa, která nabízíte, u mudlovských zaměstnavatelů?“

Hermiona pokrčila rameny. „Ne všechna, ale většinou se jedná o motáky. Je… obtížné přesvědčit kouzelnický svět, aby zaměstnal bývalé Smrtijedy. Proto jsem Dracovi našla nejdřív práci u mudlů. Když pak u Sv. Munga slyšeli, jak skvěle se mu tam daří, nabídli mu pozici učně v oddělení Januse Paklíče.“

„Kterou, jak jste řekla, odmítl,“ odpověděl Lucius. Který kouzelník nebo čarodějka by dal přednost mudlům před kouzelníky? Potřásl hlavou a přestal se pokoušet porozumět svému synovi. „Tahle zvířata… co je to?“

„Jedná se o práci asistenta veterináře. Budete pomáhat se stříháním, čištěním klecí, krmením–“

„V žádném případě!“ zasténal. „Nejsem nějaký obyčejný chudý tulák, který bude vyklízet stáje!“

Hermiona nad jeho výlevem protočila oči. „Těžká práce ještě nikoho nezabila, Lucie. Bojíte se, že se zapotíte?“

„Samozřejmě!“ zafuněl s opovržením. „Jednou jsem v Bradavicích musel čistit ohradu pro testrály. Bylo to velmi traumatizující.“

„Velké dítě,“ mumlala si Hermiona pod nos. „Je to jen na týden. Můžete přijít a zkusit něco jiného, když se vám to nebude líbit.“ Podala mu kartičku s adresou a nějakým číslem. „Umíte používat telefon?“

Lucius sevřel rty. „Ano, slečno Grangerová. Jste si vědoma toho, je jeden z vchodů na Ministerstvo kouzel je v telefonní budce, že?“

Hermiona popuzeně vzdychla. „Draco nikdy nedělal takové problémy.“

„To bude tím, že s vámi nejspíš flirtoval,“ řekl Lucius, zatímco si ukládal vizitku do náprsní kapsy.

„Já vím, že ano. Byli jsme spolu párkrát na večeři.“

Luciovi lehce spadla čelist. „Teď nevím, jestli mám být zděšený jeho vkusem nebo pochválit jeho chytrou taktiku.“

Hermiona na něj zírala. „Ani jedno. A předtím, než vás napadne se mnou flirtovat, měl byste se zeptat svého syna, proč má trvale zkroucené prsty.“

„Nemohu,“ procedil Lucius.

„Nemůžete co? Flirtovat se mnou nebo se ho zeptat…. Ach.“ Hermmiona zčervenala. „Aha. Dobře, tedy. Uvidíme. Víte, kde se ta klinika nachází?“

U všech bohů, ta ženská mění témata hovoru tak rychle, až ho z toho bolí za krkem. Podíval se znovu na vizitku: Penstonova veterinární klinika, London Road 26, Slough, Berks. „Tahle klinika patří motákům?“

Hermiona přikývla, zatímco několik pergamenů ukládala do registratury. „Vlastní ji Marcus Penstone. Dám mu vědět, že vás má očekávat zítra ráno v osm.“ Podala Luciovi pět žetonů. „Tohle jsou vaše přenášedla. Každé lze použít na jedno přemístění do London Road a zpátky na původní místo. Jeden žeton na každý den. Vím, že máte monitorovací náramek, ale ministerstvo umístilo také monitorovací kouzlo na žetony, takže se ani nepokoušejte o přemístění mimo Anglii.“ Chvíli ho pozorovala. „Kde bydlíte?“

„V Abingtonu, nedaleko Cambridge,“ odpověděl potichu, zatímco si třel zápěstí tam, kde byl umístěn neviditelný náramek. Potlačoval jeho magii, dokonce i když neměl hůlku, kterou by mohl kouzlit.

Hermiona nadzdvihla obočí. „Cambridge. Jsem ohromena.“

Lucius jen odmítavě mávl rukou. „Nemusíte – dům má jen deset ložnic. Je dost stísněný.“

Zůstala na něj zírat. „Jak se dokážete každý den na sebe dívat do zrcadla?“

„Docela jednoduše. Mám jedno očarované a to mě ujišťuje o tom, že jsem nejčestnější muž v celé zemi.“

„Merline, chraň mě!“ zamumlala Hermiona a promnula si spánky.

Někdo zaklepal a otevřel dveře. Objevil se tvrdošíjně se tvářící skřítek. „Slečno Grangerová? Pan Thorfinn Rowle přišel kvůli zaměstnání.“

Lucius rozšířil údivem oči. Byl uvězněn ve stejnou dobu jako Rowle, ale vyšší, svalnatější a určitě nebezpečnější blonďatý Smrtijed byl bezohledný protivník. Ani si nebyl jist, zda Rowle měl být vůbec propuštěn z Azkabanu. Podíval se na Grangerovou a zjistil, že poněkud zbledla, když uslyšela, kdo je jejím dalším klientem.

„Děkuji ti, Grimly. Řekni mu, ať počká.“

Stvořeníčko vážně přikývlo a zavřelo dveře.

„Mám zůstat?“ zeptal se váhavě Lucius. Nemohl uvěřit, že ta slova vůbec vyslovil. Pokud by Rowle mohl utéci s tím, že zabije Grangerovou, pravděpodobně to udělá. Nejspíš by to ovlivnilo i jeho svobodu, protože její program zajistil bývalým Smrtijedům snížení trestu, když souhlasili s prací v mudlovské společnosti po dobu šesti až dvanácti měsíců. Odstraňte Grangerovou a vrátíte se zpátky do Azkabanu, odsedět si zbytek trestu. „Rowle je většinou dost bezcitný.“

„A vy jste nebyl?“ odsekla Hermiona. Ihned poté, co slova opustila její ústa, zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Je mi to líto. Bylo to nevhodné.“

„Ne, slečno Grangerová. Byla to pravda. Nicméně jsem s Rowleho brutálnějšími metodami nesouhlasil. Nesnášel jsem krev na koberci.“

Hermiona se zasmála a pak potřásla hlavou. „Lucie, vy jste nepochopitelný. Děkuji, ale nemusíte tu zůstávat kvůli mně.“ Otevřela zásuvku, vyndala z ní svou hůlku a poklepávala jí o svou dlaň. „Jsem dobře obeznámena s Rowleho taktikou.“

Lusius přikývl a vstal. „Budiž. Zavolám vám na konci týdne kvůli další práci.“

Hermiona se také postavila a doprovodila ho ke dveřím. „Nezapomeňte, vaše výplata bude zaslána mně. V pátek mi řeknete, kam mám poslat vaše peníze.“

Když vyšel Lucius ze dveří a uviděl Rowleho, zděsil se. Muž se změnil jen málo, i když už nebyl tak mohutný jako dřív. Azkabanská strava byla chudá, a dokonce i ti nejsilnější strádali. Ale kvůli čemu se mu ulevilo a zároveň mu to dělalo starosti, byl prázdný pohled Thorfinnových očí; očividně se dostal za svůj kritický bod a pochroumalo to jeho duši.

Lucius pozoroval svého bývalého druha, aniž by ten dal jakkoliv najevo, že ho poznává. Ne, Thorfinn Rowle slečnu Grangerovou nenapadne. Ten muž se pravděpodobně bál svého stínu víc než čehokoliv jiného.

Lucius doufal, že tohle není to, co má osud připraveno i pro něj.


„Díky, Harry. Uvidíme se—“

„Grangerová!“

Hermiona seděla u svého stolu, v ruce telefon, a s vytřeštěnýma očima se úporně snažila nerozesmát.

V její kanceláři stál Lucius, byl mokrý, pokrytý chlupy a páchnul jako… jako něco velmi nepříjemného.

Ukázal na ni třesoucím se prstem. „Vy! Tohle jste způsobila vy! Myslel jsem, že jste se přenesla přes chuť malicherně se mstít, ale teď je mi to jasné. Ví vůbec ministerstvo, co provádíte svým klientům?“

Hermiona mrkla. „Co dělám?“ Harry na ní z druhé strany telefonu ječel, jestli nepotřebuje pomoct a jestli nemá přijít do její kanceláře v mudlovské části Londýna. Zavěsila bez rozloučení. „Proč jste tady? Vaše směna končí až v pět.“

„Proč jsem tady?“ zeptal se nevěřícně Lucius. „Proč jsem tady? Ta parodie, kterou vy nazýváte zaměstnání, není nic jiného než otrocká práce!“ Ukázal na svou košili. „Podívejte se!“ Celá přední část byla pokryta něčím žlutohnědým. „Mám po sobě všude psí výkaly!“

Hermiona to už nevydržela. Naplno se rozesmála, ústa si alespoň přikrývala rukou, aby utlumila výbuchy smíchu, protože kdyby to šlo, byl by ji Lucius zabil svým pohledem. Slzy jí tekly po tváři a chvíli trvalo, než získala opět kontrolu. Musela si ovívat obličej a zhluboka dýchat.

„Lucie,“ zvládla ze sebe dostat přeskakujícím hlasem, „měl jste někdy psa?“

Lucius popošel pár kroků a nahnul se nad stůl, až její nos zasáhl palčivý zápach. „Nesnáším domácí mazlíčky. Nevěřím ničemu, co bezpodmínečně miluje.“

Její úsměv povadl. „To je smutné. Nikdy jste neměl—“

„Opovažte se to doříct,“ posadil se na stále stejně nepohodlnou židli. „Najděte mi jiné místo.“

„Nejste trochu nedůtklivý?“ reptala Hermiona a obrátila se k počítači.

„Nedůtklivý není to slovo, které bych použil, slečno Grangerová. Vražda je to, co se mi teď honí hlavou.“

„Co přesně se stalo, že jste teď tak pokrytý—“

„Byl jsem na špatném konci psa. Ten blbec, Penstone, chtěl, abych vyprázdnil anální žlázy bernardýnovi.“

Hermiona si odkašlala, ale nic neřekla. Bylo to bezpečnější. Místo toho začala listovat nabídkami zaměstnání. Všechny, které zahrnovaly práci se zvířaty, rovnou přeskakovala. „Říkal jste, že víte, jak se používá mudlovský telefon, že?“

Lucius vzal do konečků prstů chuchvalec mokré srsti, který měl na rukávu košile, a odhodil ho na stůl. „Ano,“ řekl váhavě.

Hermiona pomocí hůlky odsunula chuchvalec srsti přes okraj stolu a nechala ho spadnout na zem. Pak na Lucia zakouzlila Pulírexo, aby se aspoň zbavila toho smradu. „Mám tu pozici, ve které byste odpovídal na telefony. Začíná zítra. Je to relativně málo stresující zaměstnání.“

„Relativně?“ zatvářil se Lucius nerozhodně. „Proč potřebují ‚odpovídat na telefony‘?“

Hermiona napsala na kartičku adresu a jméno majitele a podala mu ji. „Je to nový podnik a majitelka chce někoho s bezvadným chováním, aby přivítal klienty, když zavolají.“

Lucius studoval kartičku. „Willow Lemongrassová?“ věnoval Hermioně skeptický pohled. „Jaká žena by se—“

„Čarodějka. Vlastně je to wiccanka.“

„Podvodnice,“ mumlal si Lucius pod nos. „Jak jsem říkal, jaká že… wiccanka se jménem Lemongrassová by otvírala obchod?“

„Je hodně zaměřená na přírodu. Ve svém obchodě prodává mudlům léčivé bylinky. A má to tu výhodu, že nikde v dohledu není žádné zvíře,“ uličnicky se na něj usmála a podala mu letáček.

Lucius si ho vzal a postavil se. „Doufejme, že to bude mnohem lepší pohled než zadek bernardýna.“

Hermiona sledovala, jak odchází, a uvědomila si, že ona by neměla vůbec žádné problémy celé hodiny sledovat jeho zadek.


„Ty musíš být Lucík!“

Lucius se na ženu, která vypadala jako dcera Sibyly Trelawneyové a Xenophilia Láskoráda. „Ne, madam, Lucius. Lucius Malfoy, prosím,“ odpověděl se zaťatými zuby.

Žena, která měla na sobě snad víc korálků než oblečení, ho popadla za pravou ruku a mohutně mu s ní třásla. „Ale vy jste fešák! Hlasy říkaly, že mi slečna Grangerová pošle perfektní osobu!“

Vzduchem se nesla zvláštní vůně a Lucius se rozhodl, že bude lepší nedýchat příliš hluboce. „Ano, ovšem Johanka z Arku také slyšela hlasy a vy víte, jak to s ní dopadlo.“

„A je s vámi sranda! Skvělé!“ Willow Lemongrassová se zachichotala. „Ale říkám vám, máte kolem sebe trochu negativní energie, že? Opravdu byste se měl zbavit svých pocitů viny.“

Lucius se na ni úsečně podíval. „Pokud se zbavím svých pocitů viny, dostanu se do kontaktu se svým vnitřním sociopatem. Jak by se vám líbilo tohle?“

Willow se nervózně zasmála a rychle pustila jeho ruku. „Ukážu vám, kde budete pracovat.“

Prošli chodbou s oknem na jedné straně, jímž bylo vidět do výrobní haly. Bylo tam několik různých druhů rostlin, zeleniny i květin v různém stádiu růstu, rozestavěných různě po zemi.

„Tady začíná naše výroba,“ vysvětlovala Willow Lemongrassová, když minuli vchod do haly. „Všechny naše přísady jsou čerstvé a pěstujeme si je sami.“

„Fascinující,“ odpověděl zcela bez zájmu Lucius.

Přes rameno se na něj zamračila. „Myslím, že šálek by vám neuškodil.“

Lucius přikývl a následoval ji do malé kanceláře, ve které byl jen psací stůl, kancelářská židle a telefon. To měl pracovat tady? Práce asistenta veterináře se najednou nezdála tak špatná. Přinejmenším, tam mohl volně chodit. Tady, když se otočí v židli, se o něco praští kolenem.

„Tak se seznamte s telefonním systémem a pamatujte si, pane Mayflyi: jediné místo, kde se úspěch nachází před prací, je ve slovníku,“ a odbatolila se.

„Je to Malfoy,“ brblal Lucius. „Idiot citující otřepané fráze.“

Právě studoval množství knoflíků na telefonním přístroji, když se jeden z nich rozsvítil a místností se ozval tak nepříjemný tón, až s sebou škubl. Má snad ten telefonát přijmout? Jakže se tahle firma jmenuje? Zvuk neustával a červené světýlko odmítlo přestat na něj blikat. Když mu došlo, že nikdo jiný nepřijde, aby hovor přijal, zvedl sluchátko a podržel si ho několik centimetrů od ucha.

„Haló?“

„Nazdar, kámo! Je to Daisy, Daisy Hydrogarden Grow?“

Lucius si vážně nemohl vzpomenout. „Ano?“ zariskoval.

„Báječně! Potřebuju si objednat několik paliček setýho a indickýho.“

Paličky? Indický? Co za věci to tahle cikánská podvodnice prodává? „Vyřídím to slečně Lemongrassové.“

„Díky, kámo! Řekni jí, ať to pošle Claytonovi. Ona už bude vědět. Čáu!“

Hovor skončil v okamžiku, kdy Willow Lemongrassová přišla se šálkem horkého voňavého čaje. „Tady to je. Přesně, co řekl doktor.“

Lucius si vzal šálek a usrkl si. Chuť koření se mu rozlila po jazyku a on si musel upřímně přiznat, že ještě nikdy nepil tak dobrý čaj jako tenhle. Obvykle upíjel pomalu a pití čaje si vychutnával, ale tohle? Tohle bylo tak dobré, že vypil najednou celý šálek a řekl si o další.

Willow se usmála a přátelsky ho poplácala po tváři. „Vidíte? Jen si potřebujete pročistit srdeční čakru – máte ji nevyrovnanou.“ Vzala prázdný šálek a odešla.

Lucius se cítil neuvěřitelně uvolněně. Posadil se, zaklonil hlavu a pozoroval strop. Doufal, že se Pillow Demongrass brzy vrátí, protože měl příšernou žízeň. Vzory na stropních dlaždicích byly o mnoho lepší než ty na hrbolaté skále v jeho cele v Azkabanu.

Když dostal další šálek čaje, vypil ho mnohem pomaleji. Také Billow Bulgurwheatovou informoval, že nějaký muž jménem Payton chtěl pečeni a peprmintový bonbóny. Proč na něj ta Birch Lemonjuiceová tak zírá? Nevadí. Dopil čaj a šálek odložil… někam. Později ho najde. Možná. Třeba zítra?

U Morganiných bradavek, že má ale hlad!


„Jste Harmony Derangerová?“

Hermiona zírala na dva uniformované policisty a mezi nimi stojícího Lucia se skelným pohledem. „Je to Hermiona Grangerová.“

„Jste zodpovědná za Luscia Máj-Molloye?“ 2) zeptal se jeden z policistů.

Hermiona složila hlavu do dlaní a zasténala. „Pokud máte na mysli Lucia Malfoye, toho blonďatého muže tamhle, pak ano, jsem.“

„Ach, Hestie, tak moc jsi mi chyběla!“ zacukroval Lucius… a pak se začal chichotat.

Bylo to skličující.

Policisté popadli Lucia a posadili ho na židli. „Obrdželi jsme telefonát z McDonalda na Oxfordské ulici, že je tam muž a dožaduje se, cituji: ‚že Ronald zasraný McDonald má raději pořádně udělat svoje šťastný jídlo nebo zaabrakadabruje celý místo, a že by mu měli dát prstové loutky Timona a Pumbaa3) jako odměnu‘.“

„Mám hlad,“ hájil se Lucius. „Prosím, sním dokonce i McWrapa, ať už je to cokoliv!“

„Také byste měla vědět,“ pokračoval policista, „že zde pan Malfoy byl velmi nápomocný při dopadení zločince, který používal falešná jména. Na Elle Bridgewaterovou, také známou jako Dixie Huntermoonovou, Laurie Dorfmanovou, Tess Flowerovou a naposledy jako Willow Lemongrassovou, byl vydán zatykač pro pěstování, distribuci a vlastnění marihuany, kromě jiného. Předtím, než se pan Malfoy objevil u McDonalda, byl pravděpodobně nadrogován poněkud silným vývarem, jenž je modem operandi Bridgewaterové. Když jsme se ho ptali, kde ten nápoj dostal, dovedl nás až před obchod slečny Bridgewaterové. Není třeba dodávat, že jsme ji chytili nepřipravenou.“

Hermiona seděla jako přikovaná, rukou si v šoku zakrývala ústa a kulila oči. Taková situace se jí nebo jejím klientům ještě nikdy, nikdy nestala. Nikdy.

„Za informaci, vedoucí k dopadení Elle Bridgewaterové, je nabízena vysoká odměna. Můžete mi dát adresu nebo telefonní číslo na pana Malfoye, abychom ho mohli pozvat jako svědka k výslechu a předat mu odměnu?“

„Ach, ano,“ řekla Hermiona, zatímco se stále snažila zpracovat to, co se právě dozvěděla. „Můžete Lucia kontaktovat zde,“ podala jim svou vizitku.

„Děkuji, madam,“ odpověděl policista. Pak se otočil a poplácal Lucia po rameni. „Za pár hodin budete jako rybička, pane Malfoyi.“

„Judy, máš ty nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděl,“ zapředl Lucius. Chytil muže za žlutou bezpečnostní vestu, přitáhl si ho dolů ke svému obličeji a políbil ho na rty.

Hermiona si odkašlala. „Lucie, nech policisty odejít.“

Lucius přerušil polibek, odstrčil muže a postavil se. „Cítím čokoládu!“ Otočil se k muži, jehož právě odsunul stranou, a ukázal na něj prstem. „Slíbil jste mi zmrzlinu, když půjdu s vámi!“

„Koupím ti ji, Lucie,“ uklidňovala ho Hermiona, zatímco se k němu blížila. „Tak, teď řekni ahoj těmhle hodným pánům a pak ji můžeme jít koupit.“

Lucius se s chvějícími rty otočil k Hermioně. „Řekla, že nemám duši!“ stěžoval si plačtivě. „Tak jsem si šel koupit Happy Meal. Prodávají štěstí v těch červených a zlatých nebelvírských škatulích, víš? Devadesát miliard prodaných, psalo se tam. Když můžou dávat štěstí tolika mudlům, proč já nemůžu dostat taky jedno?“

Hermiona děkovala bohům, že policisté odešli předtím, než Lucius začal svou tirádu. Váhavě, protože nevěděla, proč vůbec chce něco takového udělat, si ho přitáhla do objetí. Lucius kolem ní okamžitě pevně obtočil ruce, opřel si hlavu o její rameno a začal vzlykat.

„Měl jsem úžasný život! Měl jsem úžasného syna a úžasnou ženu!“ Lucius neslušně popotáhl nosem. „A všechno mi vzali, protože nemám duši!“

„Šššš,“ chlácholila ho Hermiona a hladila ho po zádech. „Máš duši, Lucie. Je zrovna teď trochu poškozená, ale máš ji.“ Tváří se opřela o jeho skloněnou hlavu. „A možná bychom mohli dosáhnout toho, že bude odstraněno zadržovací kouzlo, minimálně u Draca, takže můžeš mít svoje šťastné jídlo, eh, šťastný život s ním.“

Lucius zdvihl hlavu a podíval se na ni. Přesně jak očekávala, jeho oči byly červené, oteklé a podlité krví – kombinace pláče a drogy, kterou neúmyslně vypil. Co ale nečekala, bylo, že ji uchopí oběma rukama za tváře a políbí ji na rty.

Měla v úmyslu protestovat, opravdu měla. Ale neudělala to. Místo toho otevřela ústa a dovolila jeho neústupnému jazyku vstoupit.

Když se odtáhl a pomalu otevřel oči, vyhla se Hermiona jeho pohledu. Neměla to dělat. Neměla mu dovolit to udělat.

„Pomůžeš mi s Dracem?“ zeptal se a v jeho hlase byla patrná skrytá naděje.

Určitě neměla Luciovi dovolit, aby jí políbil. Teď cítila podivný neklid v hrudi pokaždé, když se na ni podíval. „Uvidím, co se bude dát dělat,“ slíbila mu. Nemohla slíbit víc, dokud se nepodívá na právní dokumenty týkající se Dracova případu.

Luciovi to ale stačilo. Opatrně se usmál a pak ji chytil do náruče a zatočil se s ní kolem dokola. I přesto, že Hermiona křičela a hlasitě protestovala, točil se s ní tak dlouho, dokud neskončili na podlaze na jedné hromadě. Lucius se se zaúpěním odvalil a chytil se za břicho.

„Budu zvracet!‘“

Předtím, než stačil vyprázdnit obsah svého žaludku, se Hermiona zvedla a hrabala se ve své kabelce, dokud na dně nenašla fiólu s lektvarem. „Tady, Lucie. Tohle musíš vypít. Budeš se pak cítit lépe.“

Lucius si lehl na záda a zíral na strop. Jeho nevolnost zřejmě zmizela. „Máš stejný strop jako ta Weeping Honeybritchesová ve svý kanceláři.“

Hermiona protočila oči a shýbla se, aby mu do ruky vstrčila lahvičku s lektvarem. „Už se na něj nebudeš muset nikdy dívat. Vypij to.“

Když se na ni Lucius usmál, uvázl jí v hrdle dech. Ještě nikdy u něj neviděla upřímný úsměv, jaký se právě teď odrážel v Luciových očích. Znepokojovalo ji to. Odzátkovala fiólu a zatímco stále ležel na zádech, nalila mu její obsah do úst. Lucius se rozkašlal. Většina lektvaru se mu ale musela dostat do krevního oběhu hned vzápětí, protože několikrát zamrkal a zasténal.

„Co se mi u Merlina stalo?“

„Stala se vám Willow Lemongrassová. Nebo bych možná měla říct Elle Bridgewaterová?“ Hermiona mu nabídla ruku, aby mohl vstát. „Bezděčně jste dovedl policisty k hledané osobě.“

Lucius se posadil na židli a třel si prsty spánky. „Opravdu?“

„Ano. Teď si do svého životopisu můžete přidat ‚křižák‘.“

Lucius na ni zíral. „Já se nebavím.“ Několikrát si olízl rty a pak se zatvářil znechuceně. „Co jsem to jedl?“

Hermiona se postavila před něj, opřela se o stůl a ruce zkřížila na hrudi. „Nejsem si jistá. Policisté si myslí, že vám slečna Lemongrassová dala něco, co mělo určité… vedlejší účinky.“

„Poslední věc, na kterou si jasně vzpomínám, byl šálek čaje. Potom se mi všechno nějak rozmazává.“ Lucius sevřel prsty kořen svého nosu a hlasitě vydechl. „Prosím, řekněte mi, že jsem si neudělal ostudu.“

Hermiona si vzpomněla na incident u McDonalda. „Nevzpomínám si,“ odpověděla vyhýbavě.

Podíval se na ni s podezřením. „Tak úplně vám nevěřím.“

Hermiona si uhladila rukou vlasy, byla si jistá, že se dostaly do strašného stavu po tom, co skončili na podlaze. „To nezáleží na mně, čemu budete věřit.“

„Tak proč se červenáte?“

„Nepamatujete se…“ nedořekla, když viděla jeho zmatení. Skvělé. Jeden z nejlepších polibků, který kdy dostala, a on si na to vůbec nevzpomíná. „To nic“

„Jistě.“ Lucius se rozhlížel po místnosti ve snaze vyhnout se pohledu na ni. „Takže, co moje další práce?“

Hermiona přikývla. Samozřejmě, že bude chtít najít další práci. Odmítla dát najevo, že je zklamaná z toho, že Lucius chce raději mluvit o práci než o tom žhavém polibku. Když prošla několik nabídek, našla jednu, která vypadala dost zvláštně, ale která by mohla vyhovovat jeho egu a prakticky bylo nemožné, aby došlo k další katastrofě. „Co předvádění pánského oblečení?“

Lucius vysoko zdvihl obočí. „Prosím? Mudlové dělají takové věci?“

„Pořád,“ podala mu mudlovský časopis. „Vidíte? Muži a ženy jsou placeni za to, aby byli tváří nějaké společnosti. Agentura, které pošlu vaše portfolio, se jmenuje Evoque.“

„Portfolio? Myslíte obrázky?“ Když přikývla, prolistoval několik stránek a prohlížel si fotky. „Pózoval jsem jen pro kouzelnické obrazy, slečno Grangerová. Nemám…“

Hermiona držela výstřižek z novin z období, než Draco nastoupil do šestého ročníku. Fotografie, na níž byl Lucius v celé své azkabanské kráse. „Neupravený a nebezpečný vzhled je právě teď in. Bude se jim to líbit.“

Výraz Luciovy tváře kolísal mezi úžasem, hněvem a vypočítavostí. Nakonec se usadil na hrabivosti. „Pánské oblečení, říkáte?“ Poklepal si ukazovákem na rtu. „Rozhodně jim pošlete moje portfolio.“


Luciovi se ten chlap vůbec nelíbil.

„Carl von Gloeden.“ Vysoký černovlasý muž mu podával ruku.

Potřásl mu rukou – která byla jako leklá ryba – a rozhodl se, že ani nechce vědět, kdy si ten muž naposledy stříhal vousy. Ruku si nenápadně otřel o kalhoty. „Lucius Malfoy.“

Von Gloeden si ho dlouho prohlížel. „Mmm, vy jste vážně šťavnatý.“ Potom vytáhl něco, co vypadalo jako starý mudlovský fotoaparát. „Převlékací kabina je tamhle,“ řekl a kývl hlavou jejím směrem.

Lucius čekal, jestli dostane další instrukce, ale muž byl již zaneprázdněn instalováním nějakých kovových panelů, takže se odebral do toho omezeného prostoru a zavřel za sebou dveře. V okamžicích, jako byl tento, si přál mít zase svou hůlku – mohl by se zabezpečit líp než jen zavřít dveře.

Prohlédl si místnost, ale nikde neviděl nic na převlečení. Copak mu Grangerová neřekla, že se má jednat o předvádění pánského oblečení? Jediné, co našel, byly útržky různých barev v krabici v rohu. Se zaváháním jeden kousek vzal do ruky a hned ho zase polekaně upustil.

„Pane von Gloeden?“ zavolal Lucius s nadějí, že mu ten divný chlap odpoví. „Asi se stala někde nějaká chyba.“

„Zkuste si nejdřív obléct to černé síťované,“ odpověděl von Gloeden.

Lucius si pročistil krk a doufal, že mu nepřeskočí hlas. „Tady není nic, do čeho bych se mohl převléci.“

„Je to v krabici. Ta černá síťovina by měla být hned nahoře. Pospěšte si.“

Lucius naprázdno polkl, podíval se znovu do krabice a uviděl černou látku. Vytáhl to ven. Před očima se mu dělaly mžitky. „Já… nemyslím, že by tohle bylo pánské oblečení.“

„Jsou to plavky, Luscie. Mění se světlo – šup, šup!“

Oh, fajn, chystal se ‚šup šup‘ něco na mudlovskou anatomii. Pak Grangerovou seřve za tenhle debakl tak, že jí to vystačí na celý život. Poté, co si svlékl své šaty, obracel v ruce ten kousek oblečení sem a tam a snažil se zjistit, jak se to nosí. Když na to přišel, jeho vztek na tu čarodějku dosáhl vražedných výšek.

„Propíchnu ji otvíračem dopisů,“ nadával Lucius, zatímco prostrčil nohu jedním otvorem. „Budu se hájit šílenstvím.“ Druhá noha, druhý otvor. „Ani čtyři roky v Azkabanu mě nezpůsobily tolik trápení!“ Podíval se do svých slabin, těžce si povzdechl a rozkročil se.

Oblečené ‚plavky‘ mu spíš připadaly, jako kdyby vpředu někdo držel jeho penis a koule a mezi půlkami měl provázek. Přidejte k tomu, že místo látky byla vpředu černá síťka, a jeho ponížení bylo úplné.

„Připraven, Adonisi?“

Lucius si byl jistý, že je červený jak rajče. Ano, ruce jí přitluče ke stolu, potom ji píchne… ach Merline. Přemýšlel o tom, že ji píchne mezi její plné rty. Vzpomněl si na to, jak ji včera líbal. Pokusil se to zahrát tak, že si nevzpomíná, ale zase tak sjetý nebyl. Její rty byly měkké, její kůže jako hedvábí, a to, jak odpovídala na jeho něžnosti…

A způsob, jakým odpovídal on…

„Do prdele!“ zašeptal rozhořčeně. Přikryl dlaní svého více než zaujatého ptáka a doufal, že ochabne, ale všechno se jen zhoršilo.

„Hej, platím vás od hodiny. Koukejte odtamtud dostat ten svůj pěknej zadek!“

Lucius váhavě otevřel dveře, zakrývaje jednou rukou své soukromé partie, a zamířil do studia.

„Jste ještě rozkošnější, než jsem si představoval,“ zapředl Carl a mrkl na Lucia. Potom zdvihl foťák a zaostřil na něj. „Tu ruku dejte pryč.“

„Ne.“

Carl odložil fotoaparát. „Tohle jsou fotky pro Vizeau. Potřebuji, aby ty plavky byly vidět. Tak dejte ty ruce pryč.“

Lucius zavřel oči a spustil ruce podél těla.

„Zdá se, že je tu někdo šťastný.“

Několikrát to cvaklo a blesklo, ale Lucius oči neotevřel. Jen se snažil přežít domluvené dvě hodiny a pak zmizet a už nikdy se neobjevit v mudlovském Londýně. A navzdory jeho snaze o opak, jeho mysl – a jiná část jeho těla – se soustředila na jemnou křivku Hermioniny čelisti.

„Ten, na koho myslíte, je šťastný chlap,“ poznamenal Carl po několika dalších záběrech.

„Žena,“ procedil Lucius a konečně otevřel oči. „Jmenuje se slečna Grangerová.“

Carl se ušklíbl. „Jasně. Všichni pěkní chlapi jsou buď hetero nebo ženatí.“

Lucius zkřížil paže na hrudi a zíral na von Gloedena. „I kdybych byl teplý, s vámi bych si nic nezačal.“

„Do prdele,“ zamumlal Carl. „Když jste tedy tak nadržený kvůli této slečně Grangerové, ukažte mi, jak byste se před ní předváděl.“

S chlípným úsměvem mu Lucius vyhověl.


Další den přistál na Hermionině pracovním stole stoh černobílých fotografií.

Tohle, slečno Grangerová, je to, co mě váš klient donutil udělat.“ Lucius se posadil na nepohodlnou židli a čekal, až mu odpoví.

Hermiona si vzala jednu fotku a otevřela překvapením pusu. Byl na ní Lucius ve své polonahé kráse a vůbec nic neponechával její představivosti. Vzala si druhou fotografii a oči se jí rozšířily údivem. Na téhle byl očividně šťastný. Další fotka – tentokrát z profilu – a dozvěděla se, jak moc byl šťastný. Na další klečel, s nohama široce roztaženýma a koncem svého penisu se opíral o podlahu. Jak to, že se najednou tak oteplilo?

Pokusila se promluvit, ale slova se jí zasekla někde v krku. Raději si několika fotografiemi ovívala obličej.

„Dnes není zrovna teplé počasí, slečno Grangerová,“ poznamenal Lucius, zatímco si prohlížel své nehty. „Co vás tak rozehřálo?“

„Je mi to líto, Lucie. Vůbec jsem to nevěděla. Modelingová agentura řekla, že se jedná o pánské oblečení!“

„Plavky.“

Hermiona se znovu podívala na fotografie – tentokrát na jednu, na které Lucius vystrkával svou pánev dopředu. „Tohle nemůžete nosit na veřejnosti, a už vůbec ne v tom plavat! Dobře, možná na pláži Pampelonne u Saint-Tropez. Ale rozhodně ne v Anglii!“

„Na Pampelonne jsem byl a myslím, že by tam mohlo být považováno za trestný čin, mít na sobě tolik oblečení.“

„Tohle není oblečení, to je… to je…“

„To jsem já, když na vás myslím.“

Hermiona zavřela ústa tak rychle, až jí cvakly zuby. „Na mě?“ Srdce jí začlo bít třikrát rychleji. Lucius na ni zíral, jako kdyby byla šlehačkou a on velmi velkou mlsnou kočkou.

Potom se zvedl a naklonil se nad její pracovní stůl. „Vy.“ Dal jí malou pusu na čelo a pak se znovu posadil. „Ve skutečnosti mě pan von Gloeden obtěžoval, dokud jsem mu neřekl, na koho myslím.“

„A potom co?“ zeptala se. Hlas jí zněl zvláštně syrově.

Lucius se na ni zlomyslně usmál. „Požádal mě, abych předstíral, že vás svádím. Výsledkem jsou ty fotky.“

Ano, určitě se v téhle malé místnosti musela zvýšit teplota. Hermiona si diskrétně odkašlala a snažila se jednat jako profesionálka. „Jsem ráda, že jste byl schopný splnit podmínky smlouvy, pane Malfoyi. Podívám se, co tu mám pro vás dalšího, ano?“

„Ne. Nepošlete mě k žádné další chabé výhovorce, která si říká zaměstnavatel.“

“Máme velmi málo zaměstnavatelů v kouzelnickém světě, kteří jsou ochotní spolupracovat s bývalými Smrtijedy,“ vysvětlovala Hermiona. „Vždycky najdu místo pro emancipované domácí skřítky, ale je jen velmi málo míst pro bývalé vězně.“

Lucius přikývl, jako kdyby takový argument očekával. „Navrhuji jiný postup. Za tři měsíce bude můj majetek uvolněn a budu moci opět investovat. Navrhuji, abychom se stali obchodními partnery.

Hermiona si odfrkla. „A převezmete moji firmu? Nesouhlasím. Jsem tu proto, abych pomáhala těm, kdo mají potíže se znovu postavit na vlastní nohy a ne abych založila nový klub pro napravené Smrtijedy.“

Lucius se na ni tvrdě podíval. „To je to, co si o mně skutečně myslíte?“

Hermiona věděla, že se nezachovala fér. Podle ní si každý zasloužil šanci, dokonce i Lucius Malfoy. Jak to tak vypadalo, dlužila Luciovi za to, jakým peklem si kvůli ní prošel ve svých třech zaměstnáních. Zasténala a složila hlavu do dlaní. Poslední dobou to dělávala nějak často.

„Ne,“ zašeptala. „Mám-li být upřímná, jsem překvapená, že jste mě kvůli všem těm pohromám ještě nenahlásil ministerstvu.“

„Byla to poučná zkušenost, to musím přiznat. Taková, kterou bych si nerad zopakoval.“

Zvedla hlavu a zjistila, že se na ni dívá s očekáváním. „Jak často byste se zapojoval do každodenní činnosti?“ zeptala se zkoumavě.

Po Luciově tváři se rozlil nefalšovaný úsměv. „Každý den, tak, jak by to měl každý opravdový investor dělat.“

„A až uvolní váš majetek? Co potom?“

„Moje vila bude potřebovat přístavbu, pokud bych měl vstoupit do firmy. Mám malé osobní finace, jež jsem si kdysi odložil stranou a o nichž ministerstvo neví. Pokud tomu dobře rozumím, zajišťujete zaměstnání pro domácí skřítky. Myslím, že bych jich mohl pár najmout, aby provedli potřebné úpravy? Samozřejmě za předpokladu, že byste na ně dohlížela.“

Byl to nehorázný pokus ji donutit, aby souhlasila s jeho návrhem, ale Hermiona se o to nestarala. Nabídl se, že bude platit mzdu domácím skřítkům. Tím se v jejích očích vyšvihl na nejvyšší příčku. Nebo druhou nejvyšší. „Kdy chcete, aby začali?“

Lucius se postavil, obešel stůl a přitáhl si ji k sobě. „Co nejdříve.“ Ruku ji položil na tvář a jemně ji hladil palcem. „Co nejdříve.“

„Nemyslím, že by v tom mohl být nějaký problém.“ Zachvěla se pod jeho vášnivým pohledem.

Lucius si otřel svůj nos o její. „Báječné.“


 

Poznámky překladatelky:

1) United Grand Lodge of England je skutečná zednářská lóže se sídlem v Londýně. Završuje ostatní zednářské lóže v Anglii, Walesu a na Channel Islands

2) V originálu je to Luscious May’s-Pin-Up-For-The-Month Molloy. Luscious se vyslovuje podobně jako Lucius a znamená atraktivní, přitažlivý, svůdný. Příjmení se dá přeložit jako „Květnový-Muž-Měsíce Molloy“. Pin-Up je prostřední dvoustrana z časopisu, například se zpěvákem nebo hercem, kterou si mladí lidé mohou přišpendlit jako plakát na zeď. Doslovný překlad se mi zdál moc kostrbatý, tak jsem to zkrátila.

3) Možná jste vzdělanější než já, ale já to musela hledat na netu. Timon a Pumbaa jsou postavičky ze Lvího krále.

4) Vizeau je firma vyrábějící pánské spodní prádlo a plavky (někdy velmi odvážného střihu).

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:D

(Michelle, 12. 10. 2014 22:21)

úžasná povídka, výborně jsem se pobavila :D

...

(denice, 12. 10. 2012 15:46)

Fantastická povídka, plakala jsem smíchy. Chudák Lucius, ale vzal to všechno velmi elegantně - pravý Malfoy!
Díky.

Umírám smíchy

(Suzanne, 16. 7. 2012 11:18)

Larkinh, ty mě chceš zabít. Začala jsem se usmívat už při slovní přestřelce Luciuse a Hermiony a při scéně se "záhadným" čajem už jsem tu smíchy řvala. Představuju si sjetého Luciuse u McDonalda...ach jo, tahle představa mě zřejně jen tak neopustí:)) Díky za překlad a zlepšení nálady!

:)

(zuzule, 14. 7. 2012 21:27)

Ach můj bože! Zdrogovanej Lucius neměl chybu! :D :D Krásný, díky!

Čím to je

(Claire, 7. 7. 2012 13:47)

Velice zábavná a osvěžující povídka. Přivedla mne ovšem na myšlenku, jestli si, larkinh, záměrně vybíráš povídky, kde Lucius končí v těch nejnemožnějších situacích a vždycky v tom má prsty Hermiona. Tentokrát tedy pouze zprostředkovaně, na rozdíl od Nádherné katastrofy, ale i tady zjevně dělala, co mohla. Moje nešťastná absulutní představivost, ještěže jsem v průběhu čtení nic nekonzumovala, asi bych poprskala všechno v širém okolí.
Těžko uvěřit, že nejaristokratičtější ze šlechticů, nositel všech těch titulů, co s takovým gustem a ironií vyjmenoval skřítek, většinu těch situací vydržel až do hořkých konců. Ještě obtížnější uvěřit, že se všude neválí hromady mrtvolek (na škrcení po mudlovsku není třeba svolení kurátora ani ministerstva). A nebyl by to Lucius, aby se po svém a intrikou nevyrovnal i se slečnou Grangerovou.
Díky za povídku, vážně hodně pobavila a budu se těšit zase někdy při čtení podobné perly.

Re: Čím to je

(larkinh, 9. 7. 2012 21:12)

Já si vybírám humorné povídky s Luciem... no a zrovna jsem zase natrefila na jednu, kde je chudák zase vlečen osudem a Hermionou do (skoro) záhuby :)