Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. 6. 2012

Nevhodná situace

 

 

Varování: Jsem nucena vás varovat hned na začátku. Je to romantika, což je žánr, který čistokrevně neumím, a humor, což umím ještě méně. A  navíc je to jednorázovka, takže nečekejte žádné hluboké uvažování a psychologické rozbory:)

 

Beta-readu se opět ujala Claire. Děkuji za opravy i za povzbuzení, protože ohledně vydání této povídky jsem si nebyla úplně jistá...

 

U Merlina, jak jsem se k tomu mohla nechat přemluvit? Zasténala v duchu Isobella Asherová, když – pokud možno nenápadně – hledala únikovou cestu z přeplněného tanečního sálu v Malfoy Manor.  

Draco po jejím boku byl duchem nepřítomný a rozhlížel se kolem. Nebylo těžké uhodnout, koho hledá – ani to, že to rozhodně nejsou členové jeho rozvětvené rodiny.  

„Myslím, že Harry před chvíli odešel.“ 

Draco se celý napjal. 

„Klid. Odcházel směrem k toaletám.“ 

Nechtěla si představovat, na co její partner pro tento večer pomyslel při spojení Harry a záchod, protože kromě napětí se začal i mírně chvět.  

Nejradši by ho poslala tam, kam ho srdce – a byla si jistá, že nejenom srdce – táhne a sama by se přemístila domů. Svlékla by si ty nemožné šaty, které byly přesně podle současné módy, která se nosila v aristokratických kouzelnických kruzích: korzetový živůtek byl tak těsný, že sotva dýchala, i když pas díky němu měla skutečně vosí, a sukně s vlečkou tak široká, že pohyb po přeplněném sále připomínal túru deštným pralesem. 

Zasnila se. Taky by si mohla zout nepohodlné plesové střevíčky na nemožně vysokých podpatcích, natáhnout na sebe noční košili a možná by se jí dokonce podařilo nenápadně ukořistit nějakou z těch lahví vynikajícího archivního vína… 

Bohužel to nepřicházelo v úvahu.  

Povzdechla si. No, vážně, jak jsem se k tomu mohla nechat přemluvit?  

Jak? Mysl jí okamžitě zobrazila týden starou vzpomínku. 

„Ne, Draco, nikdy!“ odsekla Isobella, nasála trochu zářivě modré kapaliny ze zkumavky do pipety a začala ji přidávat do kotlíku s lektvarem.  

„No, tak, Bello. Prosím, jsi jediná, kdo mě může zachránit!“ zasténal blonďatý aristokrat. 

„Řekla jsem ne!“ Odměřila dvanáct mililitrů a spokojeně si oddychla. Lektvar začal měnit barvu z blátivě zelené na mnohem příjemnější levandulovou, což napovídalo, že by měl být uvařen správně. Odložila pipetu, prohnula se v zádech, která jí díky čtyřem hodinám stání a sklánění se nad pracovním stolem a kotlíkem pěkně bolela, a podívala se na Draca.  

„Kdybys konečně vyšel s pravdou ven, nemusel by sis vymýšlet takové šarády,“ řekla už smířlivějším tónem, vytáhla z postranní kapsy svých šatů hůlku a ztlumila plamen pod kotlíkem, aby lektvar jen mírně pobublával. 

„Když to udělám, tak si podepíšu rozsudek smrti,“ ušklíbl se Draco. 

„Ale jdi,“ mávla netrpělivě rukou. „Žijeme v 21. století.“ 

„Opravdu?“ povytáhl Draco ironicky obočí. 

Isobella se zamyslela. Ano, žijí, ale ne každý si to uvědomuje, došlo jí, když si vzpomněla na svoji rodinu. Na rodinu, s níž už skoro deset let nepromluvila. 

„No, jo, někteří kouzelníci a čarodějky se pořád tváří, jako by byl hluboký středověk,“ povzdychla si. 

„A mezi ně patří můj otec.“ 

Zasmála se. „Lucius a středověk? Ne. Tipovala bych ho tak na 19. století.“ 

„Což na tom nic nemění.“ 

„To je pravda,“ zvážněla. Založila si ruce na hrudi. „Draco, vážně, proč jsi s tím přišel zrovna za mnou?“ 

„Bello, jsi moje nejlepší kamarádka. Víš o mně všechno…“ 

Tentokrát ironicky vylétlo vzhůru Isobellino obočí. 

„No, dobře, tak možná ne úplně všechno, ale všechno doopravdy podstatné,“ mávl Draco rukou. „Jsi stejně stará jako já. Jsi hezká. A jsi z čistokrevné rodiny.“ 

Netrpělivě si povzdechla. „Za prvé: jsi dědic rodiny Malfoyů, takže každá žena v rozmezí od třinácti do osmdesáti let by ti líbala ruce – a nejspíš i něco jiného – kdybys ji na ten ples pozval…“ Ignorovala Dracovo zhnusené „blé“ a pokračovala: „Za druhé: sice jsem z čistokrevné kouzelnické rodiny, ale pokud ti to ještě nedošlo, tak mě vydědili už před deseti lety, když jsem utekla dřív, než mě stihli provdat. A za třetí: neříkej mi Bello.“ 

 

„Isobello,“ zdůraznil Draco a zašklebil se, „potřebuju vedle sebe někoho, kdo si mě za a) nebude chtít skutečně vzít, za b) koho by mi rodina mohla víceméně schválit a za c) s kým si budu moci popovídat, abych na tom plese neumřel nudou,“ vysvětloval Draco. „A za d) Harry tě zná, takže nebude, ehm…“ Zadrhl se. U Malfoye věc nevídaná. Asi čekal, že to za něj Isobella dořekne, ale ta na něj jen vyzývavě hleděla. 

 

„Ehm, žárlit,“ vymáčkl ze sebe Draco nakonec. „A to, že tě vydědili, se nám hodí – přece jen se budeme muset časem „rozejít“, ne? Takhle alespoň budeme mít důvod, který moje rodina pochopí,“ vrátil se obdivuhodnou rychlostí k roli sebevědomého aristokrata. 

„U Merlina! Zmijozel…“ zamumlala Isobella. „Ty to máš vážně vymyšlené, co? A ten „rozchod“ bude muset být bleskový, protože nehodlám hrát tvoji přítelkyni déle, než je nezbytně nutné.“ 

„Takže to pro mě uděláš?“ zajásal Draco. 

„Ještě si to promyslím…“ Pak se jí napůl pobaveně, napůl zlomyslně zablesklo v očích. „Hm, čistě hypoteticky, když se rozhodnu, že s tebou půjdu, co z té šarády budu mít já?“ 

„Draco, neřekl bych, že zrovna ty budeš přemlouvat mojí asistentku, aby s tebou šla na novoroční ples v Malfoy Manor,“ ozval se ode dveří hlas prosycený ironií. 

Isobella zadržela povzdech. Rok a půl spolupráce se Severusem Snapeem ji naučil sebeovládání. Jinak by už dávno měl z laboratoře kůlničku na dříví. A ona by tlela někde v bludišti bradavických podzemních sklepení, protože si nedělala iluze, že by ze souboje se Severuse Snapeem vyšla živá. 

„Nepřemlouvám. Už jsem přemluvil,“ odvětil Draco medově a ignoroval Isobellino ironické „Vážně?“ 

„Teď už jen domlouváme – jak se to říká? – obchodní podmínky.“ Nasadil zmijozelsky prohnaný výraz. Isobella se zamračila – znala Draca už pár let, takže věděla, že to, co z něj teď vypadne, se jí nebude líbit. „No, co z toho budeš mít? Budeš se moci zúčastnit novoročního plesu v Malfoy Manor, což je s vánočním plesem na Ministerstvu kouzel, vrchol společenské sezóny. Bez partnera bys tam jít nemohla.“ 

„Proč ne?“ ohradila se. „Harry tam půjde sám. A Severus taky, když už jsme u toho!“ 

„Ano,“ zapředl Draco. „Ale to jsou muži. Navíc, Harry je Potter – zachránce kouzelnického světa. A Severus otcův dlouholetý přítel a můj kmotr.“ 

„Možná bys mohl slečnu Asherou přemlouvat trochu elegantněji,“ poznamenal Severus Snape pobaveně. 

„A jak?“ odsekl Draco. 

„Spíš čím. Například Châteauneuf-du-pape stojí za to, aby se člověk novoročního plesu na Malfoy Manor zúčastnil – a nezabil tu bandu tupců, co tam bude,“ odpověděl hladce Severus. 

Isobella se zasmála.„To je argument,“ podívala se na Draca. „Nejspíš s tebou nakonec vážně půjdu…“ 

Ještě je tu možnost jít k baru, podsouvala jí ochotně mysl. Koneckonců Severus měl pravdu – jako obvykle - Châteauneuf-du-pape bylo vynikající. Ale pokud jí v Bradavicích nezvednou plat, ještě dlouho si ho nebude moci dopřát. Hm, dlouho je v tomto případně eufemismus pro nikdy, pomyslela si a nenápadně se rozhlédla. 

Nemohla říct, že by se měla špatně. Nebyla bohatá – to ani vzdáleně – ale ani chudá. Její komnaty v Bradavicích byly přímo vzorem luxusu oproti mudlovským kolejím, které si během svého krátkého studia dějin umění na mudlovské univerzitě vyzkoušela, o kuchyni ani nemluvě. Plat, který jako asistentka mistra lektvarů, což byla součást povinné praxe pro získání titul Mistra, dostávala, byl sice mizerný, ale alespoň neotročila popudlivému mistrovi lektvarů jako domácí skřítek úplně zadarmo.  

Merlinžel, kvality tohoto slavného vína dokázalo ocenit víc lidí, než jenom ona, což znamenalo, že bar připomínal minové pole. A přesto tomu se chtěla vyhnout… 

Pozdě. 

„Draco, drahý, tady jsi! Celý večer tě ne a ne zastihnout. Skoro bych měla pocit, že se mi vyhýbáš.“ 

To není jen pocit, pomyslela si Isobella, a kromě útrpného povzdechu zadržela i chuť obrátit oči v sloup. Vyčarovala na rtech mírný, příjemný úsměv, o kterém doufala, že nepůsobí moc křečovitě, a obrátila se k příchozí ženě. 

Měla perleťově bílé vlasy vyčesané v nápodobě barokního účesu – Isobella nepochybovala o tom, že před pár lety měly ten úchvatný stříbroplavý odstín, o kterém si mohla jen nechat zdát – a oslnivou hedvábnou róbu perlově šedé barvy.  

„Představíš nás?“ uhodila na Draca netrpělivě. 

„Teto, dovol, abych ti představil Isobellu Asherovou, Bello, toto je moje teta, lady Angelica Willoughbyová.“ 

„Těší mě,“ zamumlala Isobella zdvořile. Měla pocit, že by se v této situaci hodilo i pukrle, ale za prvé netušila, jak se takové pukrle vlastně dělá a za druhé už měla téhle šarády dost. A navíc byla pořád střízlivá… 

„Jak dlouho už jste spolu?“ Ptala se dál lady a ostřížím zrakem zabloudila k Isobellině prsteníčku. Levému. A prázdnému. 

„Krátce,“ odpověděl Draco hladce. 

„Necelé tři měsíce,“ dodala Isobella předem domluvenou lež, protože jí došlo, že lady Angelica se nespokojí s takovou vágní odpovědí, jako je „krátce“. 

„Tři měsíce jsou krátce?“ podivila se lady. „Tvoji rodiče se po třech měsících brali!“ obrátila se na Draca. 

„Ano, tři měsíce po svých sedmnáctých narozeninách,“ odpověděl Draco netrpělivě. „Ale předtím spolu byli zasnoubeni od svých třinácti let.“ 

„Ta dnešní mládež!“ odfrkla si lady Angelica. „Je ti 24, drahoušku. Měl bys myslet na zachování rodu!“ Pak se zamyslela. „Říkala jste, Asherová, drahá? Z té rodiny z Devonshiru?“ 

Isobella poslušně přikývla. Na víc už jí nezbývalo sil. 

„Hm, pokud se nepletu, tak byl nějaký skandál…Dcera utekla od oltáře, nebo tak nějak. “ 

„No, ano, byl,“ odpověděla Isobella a věnovala Dracovi napůl omluvný, napůl zoufalý pohled. „Ale neutekla jsem od oltáře, ale dva týdny před svatbou, pro jistotu,“ dodala. „Teď mě, prosím, omluvte. Musím na toaletu.“  

A zanechala tam stát zkoprnělou lady Angelicu a Draca, kterého nejspíš čekalo pár pěkně nepříjemných chvil.

 

XXXX 

„Ne, Severusi, neměl jsi pravdu, to Châteauneuf-du-pape za tu námahu nestálo,“ zašeptala, když se opřela o zeď zešeřelé – a díky Merlinovi prázdné knihovny.  

„Vážně?“ ozval se hlas od okna. 

No, očividně ne úplně prázdné… 

„Schováváte se tady?“ zeptala se konverzačně, když se podívala na obávaného mistra lektvarů. 

„Řekl jsem, že to víno stojí za to, ty tupce nezabít, ne že ho s nimi budu pít,“ odpověděl hedvábně. 

Usmála se a přešla k francouzskému oknu vedoucímu do zahrad. 

„Tady máte,“ podal jí sklenici. „Vypadá to, že se potřebujete napít.“ 

„Nechci vás připravit o požitek,“ zamumlala. 

„Mám tu láhev,“ pokynul k nedalekému stolku. 

„Tak tedy děkuji,“ usmála se a zhluboka se napila. A ještě jednou a ještě jednou… 

„Řekl jsem „napít“, ne vypít,“ poznamenal Severus Snape nerudně. 

„Máte tu láhev,“ vrátila mu jeho slova s úsměvem. Napětí, které nepříjemně ovládalo její tělo, pomalu začalo polevovat. I ruce, v nichž držela sklenici, už se chvěly jen mírně. 

„Kdopak vás takhle rozhodil?“ zeptal se k jejímu překvapení Snape. Netušila, že zrovna od něj někdy uslyší tak hovorový výraz. A že se vůbec bude starat o to, jak jí je. 

„Lady Angelica Willoughbyová,“ zavrčela. 

„Aha.“ Znělo to nečekaně chápavě. 

„Vy se s ní znáte?“ 

„Naštěstí ne moc dobře, ale jsem Luciusův dlouholetý přítel, takže jsem měl tu čest,“ ironie z jeho slov teď přímo odkapávala, „se s touto dámou seznámit. I když bych byl raději, kdyby se tak nestalo.“ 

Zasmála se. „Nápodobně.“ 

„Co vám řekla, že vás donutila k ústupu?“ 

„Vlastně toho tak moc neřekla,“ zamumlala Isobella rozpačitě. Uvědomovala si, jak nevhodně a přemrštěně se zachovala. Ale byla skoro půlnoc a ona se už přes čtyři hodiny snažila být zdvořilá a milá k Dracovým početným příbuzným, kteří měli očividně jediné přání: aby ji Draco – nebo ona jeho – dotáhl do kouzelnického kostela a následně zplodili tak deset plavovlasých malých Malfoyů. 

„Pokoušela se Dracovi vysvětlit, že by měl myslet na zachování rodu. A evidentně tím myslela, že se mnou…“ 

„Evidentně,“ zamumlal Snape. 

„A pak jí – naštěstí jako jedinou – napadlo, že v rodině Asherů byl nějaký skandál… Vzala jsem to jako příležitost k ústupu…“ 

K jejímu překvapení se ozvalo tiché odfrknutí, které při troše představivosti mohlo být smíchem. 

Zašklebila se. „Chudák Draco.“ 

Rozhostilo se mezi nimi ticho, překvapivě ale nebylo napjaté a nepříjemné. Spíš působilo docela…jak to říct…družně? 

Po chvíli ho přece jen přerušila. „Nikdy bych nevěřila, že se na nějakém večírku budu bavit díky vám…“ Potřásla hlavou. 

„Bavit?“ zareagoval, jako by to slovo slyšel poprvé v životě. 

„No, ano. Bavím se s vámi. A docela mě to baví.“ 

Znovu si tiše odfrkl. Tentokrát to připomínalo smích i bez zapojení fantazie. 

„Máte pozoruhodně nízké nároky na svou zábavu,“ odtušil suše. 

Znovu se rozesmála. Pak si přitiskla dlaň k ústům.  

„Myslím, že byste se měla trochu ztišit. Za předpokladu, že nechceme, aby nás tu někdo objevil…“ 

Hraně se otřásla, ale v očích měla zlomyslně pobavený výraz. 

„Asherová, nad čím přemýšlíte!?“ uhodil na ni. 

Ušklíbla se. „Nad tím, že existují vcelku zábavné věci, které se dají provozovat beze slov,“ odtušila lehce. 

Pak, aniž by si to rozmyslela, a s falešnou odvahou dodanou vínem, se natáhla a krátce přitiskla své rty na jeho. 

„Neprovokujte, Asherová, pokud nejste připravena přijmout následky,“ zavrčel Snape tiše. Oběma rukama jí pevně chopil za předloktí a sklonil se níže. 

Vykulila oči a otevřela ústa, aby něco – nejspíš nepříliš inteligentního – řekla, čehož Snape okamžitě využil. 

Následky? Hm.  

XXX

 

Jejich pozornost byla už předtím trochu otupena alkoholem a jejich vnímání a instinkty si očividně vzaly volno. Oba byli tak zaujati touto nečekanou a překvapivou situací, že ani jeden z nich nepostřehl, když se otevřely dveře. 

„Dracova přítelkyně líbá Severuse Snapea! Dracova přítelkyně líbá Severuse Snapea! DRACOVA PŘÍTELKYNĚ LÍBÁ SEVERUSE SNAPEÁÁÁÁ!“ To už si dotyčný – Isobella to podle toho jekotu tipovala na Pansy Parkinsonovou – vypomohl kouzlem Sonorus.  

„Sakra!“ zaklela Isobella. 

„Myslím, že to ještě mírně řečeno,“odvětil Snape suše. 

Nevěřícně se na něj podívala. Tohle byl průšvih netušených rozměrů a on…žertuje? 

„No, pokud se nechceme utkat s půlkou Malfoyovic klanu, tak bych navrhovala řešení méně důstojné…“ 

„A to?“ 

„Nevím, jestli to vaše hrdost zvládne…ale volila bych…útěk!“ Nečekala na jeho reakci, chytla ho za předloktí – jako vždy zahalené několika vrstvami tmavé látky – a táhla ho za sebou, když francouzským oknem vyběhla do zahrad. 

XXX

 

Severus Snape se úzkostlivě vyhýbal jakýmkoliv spontánním činům, neboť pokaždé, když se o něco takového náhodou pokusil, skončilo to nevyhnutelnou katastrofou. Pro něj. Už z tohoto důvodu neměl tušení, jak se u Merlina ocitl v této – zcela nevhodné – situaci. V jednu chvíli si vychutnával ticho, klid a vynikající víno, bezpečně ukrytý v jedné z mála používaných knihoven na Malfoy Manor, a v druhém se ocitl uprostřed zcela nečekaného a nepravděpodobného – a ano, nevhodného – polibku se svou asistentkou. A ve třetím s toutéž ženou běžel po pozemcích Malfoy Manor, snažíce se nezakopnout o svůj hábit a o dlouhou večerní róbu z černého hedvábí své společnice.  

„Lucius je váš přítel,“ dýchala přerývavě Isobella Asherová po jeho boku. „Odkud se tady dá přemístit?“ 

„Z kraje zahrady. Táhle… Od toho altánu,“ vydechl. I on měl problémy s dechem. Jednak nebyl nejmladší a jednak za sedm let míru dost zpohodlněl. 

Stále ruku v ruce zamířili tím směrem. 

„Stůjte. Už se můžeme přemístit.“ 

„Ale kam? V Bradavicích nás Lucius najde!“ 

„Nechte to na mně…“ 

„Klidně, ale asi byste si měl pospíšit,“ poznamenala, když se rozletěly vchodové dveře a na trávník vyběhlo několik postavy, které si na cestu svítily hůlkami. 

Vzápětí ucítila prudké škubnutí, které doprovázelo každé přemístění. 

Neměla tušení, kde se objeví. 

XXXX

 

„Kde to jsme?“ rozhlédla se Isobella Asherová kolem sebe. 

„V mém domě. Incendio.“ V krbu vzplanul oheň. 

„Vy máte dům?“ zeptal se ne zrovna inteligentně. 

„Zjevně,“ protáhl. „To si myslíte, že celý život žiju v Bradavicích?“ 

„No, vlastně ano. Tedy myslela jsem si to zhruba ještě před půl minutou,“ dodala, když její mozkové závity začaly zase poněkud fungovat. 

Zajela si rukama do pečlivě vyčesaných kadeří a zjistila, že ten úprk – no, dobře a taky to, co ho zapříčinilo – jejímu slavnostnímu účesu moc neprospěl. Teď si ho rozcuchala ještě víc, ale bylo jí to jedno. 

„Ehm, tady nás Lucius Malfoy nenajde?“  

„Ne. Většinou,“ položil na to slovo důraz, „se mi daří si chránit vlastní soukromí. Téměř nikdo neví, že tento dům mi patří. Navíc je skryt pod Fideliovým zaklínadlem.“ 

„Já …se … omlouvám…“ vykoktala rozpačitě, jak jí pozvolna začalo v plné šíři – a tíži – docházet, co se stalo. 

„Za co konkrétně?“ upřeně se na ni zadíval. 

Konkrétně? Na co se to ptá?  

„Pokud si myslíte, že se omluvám za ten polibek, tak to bych možná měla, ale… No, nic. U Merlina! Omlouvám se, že jsem nás… vás dostala do této situace!“  

Uvědomovala si, že koktá jako naprostý idiot a že si není jistá, jestli by se za ten polibek skutečně neměla omluvit! Přeci jenom políbila Severuse Snapea. Severuse Snapea! U Merlina. Do háje! 

„Domníval jsem se, že Draco svou situaci vyřeší již před lety, aby pak nedocházelo k takovým…ehm…nedopatřením.“ 

Nedopatřením? Polibek s ní byl nedopatření? Nebo tím myslel to, že je při něm někdo nachytal? No, to každopádně nedopatření bylo. A politováníhodné. 

„Vy to, ehm…vy víte, že je Draco…ehm…“ zakoktala se znovu jako naprostý hlupák. 

„Pokud chcete vyjádřit, zda vím, že je můj kmotřenec homosexuál, tak odpověď je ano.“ 

„Aha.“ Na víc se nevzmohla. Ztěžka se posadila na sedačku a najednou netušila, co by měla dělat nebo říkat. Byla strašlivě unavená… 

„Myslíte si, že nás bude chtít Lucius zabít?“ Myslela to vážně jen napůl, ale i to stačilo. 

„Mně ne. Koneckonců jsem jeho dlouholetý přítel a kmotr jeho syna,“ odtušil Severus klidně. „Rodina se možná Draca pokusí přesvědčit, aby mě vyzval na souboj, což on z jistých důvodů neudělá, že?“ 

Isobella zasténala. Jak se jen mohla do téhle proklaté situace dostat? 

„No, ale na druhou stranu Lucius je ke svým přátelům loajální, takže by se určitě nepokusil zabít moji přítelkyni…“ 

„Přítelkyni?“ Isobella se ohromeně podívala na mistra lektvarů. 

Ten si založil paže na hrudníku a tvářil se naprosto neproniknutelně. 

Rychle se zvedla a přešla ke Snapeovi, než si celou tuhle podivnou situaci vyloží úplně špatně. Uchopila ho za ruce, donutila ho je rozplést – vzhledem k jeho ztuhlosti, které připomínala mramorovou sochu – jí to dalo docela dost práce a pak si je opatrně položila kolem pasu. 

Usmála se. 

„Tento plán na mou záchranu se mi zamlouvá. Velmi.“  

Zaklonila hlavu a povytáhla se na špičky, aby mu dala najevo, že možná nastal vhodný okamžik věnovat se jiným – příjemnějším – věcem, než řešení této nevhodné situace. 

A když se k ní Severus Snape, který očividně výjimečně neměl chuť obšťastnit ji nějakou ironickou poznámkou, sklonil, nemohla si vzpomenout, proč by měla být tato situace nevhodná. 

Byla vhodná. Vlastně víc než to. 

Byla dokonalá. 

 

KONEC

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nabídka a kritika.. :P

(Santinan Black, 19. 12. 2012 22:43)

Zdravím, vzhledem k tomu, že je ta povídka o jednom z mých oblíbených, tak bych ti ráda vyjádřila díky! NAvíc se mi moc líbí nápad i vyvedení. Umíš si celkem pěkně hrát se situacemi a to se mi líbí. Možná i proto a nebo prostě proto, že jsem maniak ti klidně nabízím své služby, coby beta-reader :) Pokud máš zájem, tak se mi ozvi na mail Santinan@seznam.cz či do vzkazníku na stránkách www.slashbysantinan.wbs.cz :)

:-)

(kitti, 3. 7. 2012 10:20)

:-))))))))))))) moc pěkné, díky, vtipné, svižné, dost Malfoyovské i Zmijozelské. Díky

Re: :-)

(Suzanne, 14. 7. 2012 23:55)

Díky za komentář. Já si na ty Zmijozely potrpím (mám na muže opravdu špatný vkus:) a snažím se, aby to bylo správně zmijozelské, i když já bych nepochybně skončila v Havraspáru:)

vaaau

(Sonick, 12. 6. 2012 0:27)

tak ta je parádní :) škoda, že není pokračování...docela by mě zajímalo jak by to dopadlo :))

Re: vaaau

(Suzanne, 17. 6. 2012 12:48)

Díky, jsem ráda, že se líbilo. Určitě dobře, já nerada píšu špatné konce, i když se mi většinou píšou lépe, než ty happy endy. Původně to měla být zcela vážná kapitolovka na téma "jak se sblížit se sklepním netopýrem", osud tomu chtěl jinak - vznikla z toho zcela nevážná jednorázovka:))

A pokud neumřeli, líbají se dodnes

(Claire, 11. 6. 2012 13:29)

Krásný a lehce romantický příběh na téma, že dobré skutky mívají vzápětí nemilé důsledky. Ty pak mohou být občas kompenzovány následky překvapivými a příjemnými.
Milé a úlevně oddechové odpočinutí od Hermiony.
Smála jsem se při betaci a teď při čtení znovu, když mi má bujná představivost promítla rodinný klan Malfoyů na válečné stezce.
Ba ne, každý dostal podle zásluh, včetně vlezlé a udrbané tetičky - taková ostuda a náběh na infarkt by jí mohly na nějakou dobu zaměstanat i jinak, než slídením v soukromí svých bližních.

Re: A pokud neumřeli, líbají se dodnes

(Suzanne, 17. 6. 2012 12:47)

Děkuji za pochvalu. Většinou píšu AUTP, protože mám pocit, že postavu Hermiony úplně neumím. Ale pak mám zase problém, abych z té postavy neudělala Mařenku, že:) Ale říkala jsem si, že jednou si nějakou zkusím zcela úmyslně napsat...
Jsem ráda, že jsem tě pobavila. Já si třeba Luciuse krásně dokážu představit při duelu:)

:)

(zuzule, 9. 6. 2012 20:26)

Pochybnosti ohledně zveřejnění byly zbytečné. Povídka je pěkná. :)
Taková teta je fakt na zabití, ale aspoň pomohla lecos vyřešit - Draco se snad konečně práskl a i Severus a Isobella si to nakonec užili. :)

Re: :)

(Suzanne, 17. 6. 2012 12:25)

Díky. Inspirací pro Dracovu tetu mi byli různí lidé s poznámkami typy "už máš konečně chlapce?" Uf. Kéž bych dopadla jako Isobella, se Severusem bych se klidně spokojila:)

krasna jednorazovecka

(Michelle, 9. 6. 2012 19:29)

..opravdu povedená :)

Re: krasna jednorazovecka

(Suzanne, 17. 6. 2012 12:22)

Děkuji:)